Mac a Windows nejsou jediné operační systémy na světě. Linux je smysluplnou alternativou pro učenlivou část populace, která chce mít svůj systém pod kontrolou a třeba s ním dělat víc, než většina lidí. A pro ty, kteří o takové cestě uvažují, je tu takové malé shrnutí.
Nemá cenu chodit kolem horký kaše, protože tohle se prostě nedá říct nijak noblesněji. Odmalička se zajímám o válečnou historii. Prostě a jednoduše kam až moje paměť sahá, byly pro mě vždycky válečné konflikty mojí osobní vášní a nemalým tématem. A nejenomže to tak pořád je, ale nejspíš to tak i zůstane do konce mých dnů. Koukněte, já moc dobře vím, že si mě s nejvyšší pravděpodobností právě teď představujete jako holohlavýho duševního trpaslíka ze Světa podle Daliborka, co nosí nadkotníkový ponožky s maskovacím potiskem ve svých kroksáčích a ve skleněné vitrínce opečovává rytířský kříž s dubovými ratolestmi. OK, jako nemůžu se moc divit. Tyhle předsudky jsou prostě klasika a nás, gaučové válečníky 20. až 21. století, nemaj šanci vyvést z míry, byť nás to trochu píchne u srdíčka. Nicméně těm z vás, jejichž touha po poznání a pochopení války není saturována shlédnutím dvou sérií seriálu MASH, bych rád nabídnul o ždibíček sofistikovanější pohled na věc.
Anti-intellectualism has been a constant thread winding its way through our political and cultural life, nurtured by the false notion that democracy means that “my ignorance is just as good as your knowledge.“
— Isaac Asimov, column in Newsweek (21. 1. 1980)
Za poslední tři roky jsem nenašel natolik palčivý důvod, abych musel na blogu reagovat na společenské dění. Dnešek je ale jiný, dnešek si budu velmi dobře pamatovat jako den, kdy hulváctví vyhrálo nad slušností, lži nad pravdou a vychytralost nad moudrostí. Jako den, kdy se křiváctví vysmálo ctnosti a za potlesku přihlížejících mu povýšeně plivlo do obličeje.
Dneska absolutně nechápu jak jsem se mohl tolik let stresovat zkouškama, kreditama, písemkama, úkolama, vlastně úplně čímkoli týkající se školy. Myslím, že jsem se za život nenaučil mj. několik naprosto zásadních věcí, jako nemít averzi k riziku, umět říct ne dostatečně rychle a neochvějně, když si to situace žádá, a tak bejt prostě určitý věci vůbec neřešit.
Dřív jsem hodně komentoval, s lidma jsem diskutoval o všem možným, reagoval na názory všude tam, kde jsem měl pocit, že mi to něco dává zpátky. Dneska už mám pocit, že mi to jen odsává čas, energii a pozornost, kterou mi zpátky nikdo nevrátí.
Člověk se v diskusích a konfrontacích názorů naučí spoustě věcí; získá názory jiných, dokáže si změřit argumenty a vytvořit si o člověku obrázek, snaží se pochopit jeho stanovisko, naučí se snášet nepochopení a výsměch ostatních, naučí se verbálním klamům a manipulaci, naučí se taky kdy radši držet jazyk za zuby. Těch věcí je samozřejmě víc, ale poslední dobou mám pocit, že už mi to nic nepřináší.
Komplexní aplikace pro každodenní organizaci úkolů a poznámek.
Poslední komentáře