V Make se vizuálně tvoří lineární scénáře, kdy se pomocí jednotlivých bublin (modulů) sestavuje algoritmus toho co se má stát, co se má kam poslat / uložit / vyplnit / cokoli dalšího.

Jednotlivé bubliny mají své fieldy, se kterými se pak dá pracovat v dalších bublinách, podobně jako s proměnnými.

Přes každou bublinu tečou tzv. bundles (balíčky dat), s nimiž každá bublina něco udělá (provede operaci).

Mrkněte na přehled use-casů, ze kterých si lze udělat představu, na co se tak nejčastěji používá. V zásadě jakékoli jednodušší napojení systémů třetích služeb, ať už navzájem, anebo s vaším interním systémem.

Co si budeme povídat, vůbec nejlepší by byl hobby programátor, pro kterého nejsou novinkou API, práce s JSONy, apod. Ale leccos zvládne i člověk s obecnými předpoklady:

• baví ho techie stuff
• umí anglicky
• má na to čas (hlavně do začátku)
• nebojí se logiky
• dokáže si najít jak funguje API, jak se s ním pracuje
• dokáže se poptat na fórech / helpdesku když je nejhůř
• má trpělivost na dohledání si věcí, kterým zatím nerozumí
• má vůli scénáře dlouhodobě udržovat

Zřejmou výhodou je, že časem se v tom dotyčný dost zlepší, a budou se mu postupně otvírat nové výzvy.

Těch zmiňovaných bublin které něco dělají, je předpřipravených opravdu hodně, což je velká výhoda, protože pak v klasických případech odpadá pročítání dokumentace dané služby, a pouze naklikáte co potřebujete.

A pokud ani to nestačí, lze posílat libovolný HTTPS request na API - stejným způsobem jako by to dělal vývojář. Tady už se nevyhnete API dokumentaci dané služby a zkoušení toho co nakonec bude fungovat.

V Make prostředí lze krom samotných modulů využít několika dalších nástrojů:

• databáze
  • scénáře si tedy mohou věci “pamatovat”
  • jednu databázi může využívat více scénářů
  • lze jich mít více, minimální velikost 1MB
  • limit na max velikost součtu všech databází
• data struktury
  • typicky JSON struktury
  • opakovaně využitelné pro payloady, itemy, atd.
• webhooky
  • získají se od daných externích služeb
  • díky nim lze okamžitě reagovat na vzdálenou událost
  • více scénářů nemůže sdílet 1 webhook
• cyklické spouštění
  • lze celkem dobře specifikovat kdy se má scénář spouštět
• funkce
  • dokumentace za více než tisíc slov

Tohle nepodcenit! Obvykle hodně času padne na:

• naučení se s tím jak to v Make funguje
• vyřešení různých Make specialit
• ladění scénářů a řešení případných problémů
• v případě custom napojení
  • seznámení se s REST API (je-li to pro vás)
  • pročítání dokumentace dané služby

Krom časových nákladů na nastavení a údržbu, se samozřejmě platí měsíční paušál s maximem:

• počtu operací
• objemu přenesených dat

Pokud nepracujete s opravdu velkým objemem dat, pak vás typicky budou limitovat právě operace. Je dobré vědět, že:

• operace lze jednorázově přikoupit
• často je možné optimalizovat spotřebu
  • redukce počtu bublin
  • změna typu triggeru (cyklicky vs webhook)
  • redukce četnosti běhu

Kdybych si měl slepě tipnout, tak 9-16 USD měsíčně vám pro vaši menší firmu může dát solidní prostor do začátku. Mrkněte na pricing pro 10-20k operací, případně více.

S přibývajícím objemem, počtem a četností operací, se pak cena může šplhat nahoru, což taky může být trochu past v delším období.

Krom inherentního limitu počtu operací a velikosti dat, je tu i kostrbatá dev experience. Zkušenějšího hobby programátora musí vytáčet neflexibita oproti progamovacím jazykům. Typicky jde o věci jako:

• nemožnost sloučit tok
• absence pokročilejších funkcí
• absence nástrojů z vývojového prostředí

Z toho vyplývá, že Make scénáře jsou praktické jen do určité míry komplexnosti , a potom už je praktičtější je nahradit za robustnější implementaci v programovacím jazyce.