Nemá cenu chodit kolem horký kaše, protože tohle se prostě nedá říct nijak noblesněji. Odmalička se zajímám o válečnou historii. Prostě a jednoduše kam až moje paměť sahá, byly pro mě vždycky válečné konflikty mojí osobní vášní a nemalým tématem. A nejenomže to tak pořád je, ale nejspíš to tak i zůstane do konce mých dnů.

Koukněte, já moc dobře vím, že si mě s nejvyšší pravděpodobností právě teď představujete jako holohlavýho duševního trpaslíka ze Světa podle Daliborka, co nosí nadkotníkový ponožky s maskovacím potiskem ve svých kroksáčích a ve skleněné vitrínce opečovává rytířský kříž s dubovými ratolestmi. OK, jako nemůžu se moc divit. Tyhle předsudky jsou prostě klasika a nás, gaučové válečníky 20. až 21. století, nemaj šanci vyvést z míry, byť nás to trochu píchne u srdíčka. Nicméně těm z vás, jejichž touha po poznání a pochopení války není saturována shlédnutím dvou sérií seriálu MASH, bych rád nabídnul o ždibíček sofistikovanější pohled na věc.

Disclaimer na začátek

Nikdo kdo je jenom trochu při smyslech netouží po válce. To je všem jasný a v tom jsem s váma zajedno. Dobře si pamatuju jaký pocity ve mně vyvolávala nekonečná kolona bombardérů NATO, který se za oknem táhly přímo nad mojí postelí směrem ke Kosovu. Celková atmosféra byla dost vážná a i když mi bylo tehdy 8, měl jsem vážnej strach, aby z toho nebyla válka, která se nějak dotkne i mojí rodiny. Znáte to z dějepisu - takový to, když když vám geopolitka zaklepe na dveře a věci už pak nikdy nejsou jako dřív.

Dnešní pohledy

Nerozumím pohledu voják = zelená guma. Nerozumím pohledu, že obranyschopnost nepotřebujeme. Nerozumím sněhovým vločkám, které se cítí být povzneseny nad téma války, jako by to bylo něco, co patří výhradně jen do zažloutlých knížek, a co moderní společnost vůbec nezná. Jenomže moderní společnost válku setsakramentsky dobře zná a když na ní dojde, není vyhrocenějšího a závažnějšího stavu. Ve své bizarnosti se v lidech probouzí to nejhorší, a současně i to nejlepší, o čem často ani netušili, že v sobě mají. Nastává unikátní situace, kdy se společnost dokáže přetransformovat a semknout pro společný cíl, vlastně pro vůbec jediný cíl, na kterém se všichni dokážeme shodnout. Přežít. Nakonec i pacifisti chtěj žít.

Pokud se ptáte co je na válce tak zajímavýho, tak potom o ní asi moc nevíte

Nemusíte se stydět říct nahlas, že na válce je cosi atraktivního, cosi lákavýho. Perfektně vystihnul podstatu Sebastian Junger v krátkém TED videu, totiž že na válce je přitažlivý pravý opak toho, co byste nejspíš čekali. Přiznejte si, že na strhujícím thrilleru jménem válka je všechno, za co byste na ČSFD dali pět hvězdiček; napětí, adrenalin, sense of purpose, romantika, technika a technologie, intelekt, charakter, inspirativní příběhy, neuvěřitelný osudy… What’s not to love? Válka jednoduše není srovnatelná s žádným jiným žánrem. Jako by v sobě zahrnovala úplně všechno co život nabízí, a to v podobě hustého sirupu, který se obvykle pije jenom zředěný.

Dokonce je tak návyková, že nejenomže dělá z vojáků war junkies, ale jak v jednom z rozhovorů říká Junger, nostalgii po tom jaké to bylo za války cítí i civilisti co byli za války bombardováni (!). Tehdy zkrátka cítili větší vzájemnost vůči sobě samým, cítili se potřební. Tehdy to co dělali, mělo reálný efekt a záleželo na tom.

Ať si to připouštíte nebo ne, geneticky jsme pořád cavemani, uzpůsobení na život v tlupě v drsnějších podmínkách o ~30 lidech. V užší (a více rovnostářské) komunitě, kde přežití skupiny záleží na každým jednotlivci. Takže zatímco růst blahobytu a pohodlí zvedá statistiky depresí a sebevražd, život na hraně rezonuje s naší genetickou výbavou.

Samozřejmě nelze pominout i ten faktor, že čím mladší jste, tím víc si chcete udělat jméno. Tím víc chcete bejt někdo. A ruku v ruce s tím, že víte kulový a myslí vám to na půl plynu, tím užitečnějším bojovým nástrojem jste. Je těžký udělat profesionální vojáky ze čtyřicátníků.

Pozitiva války

Říká se, že válku jde vyhrát asi tolik jako zemětřesení. Aniž bych to samo o sobě rozporoval, je třeba si uvědomit i nemalou produktivní roli válek, které od nepaměti hýbaly dějinami tím či oním směrem. jak píše historik Ian Morris v knize K čemu je dobrá válka - a teď to malinko vulgárně zjednoduším - války vedou k vládám, a vlády vedou k míru. Těžko si představit dnešní bezprecedentní mír bez předchozích (nezbytných) válek, které provázelo konsolidaci moci, a vytvoření (státního) monopolu na násilí.

Nebezpečí pro současnost

Pokud někdo dává mezi válku a zlo rovnítko, prvně je třeba si uvědomit, že to zlo je především v nás samých. A nezmizí tak, že téma násilí, agresivní politiky a konfliktů prostě odignorujeme a zaměříme se na podíl vlákniny v naší stravě. Zlu můžeme zamezit jenom tak, že ho sami poznáme, sami o něm zjistíme co můžeme, dokážeme ho v životě rozpoznat, a sami ho ve správnou chvíli vědomě potlačíme, ať už v nás samých anebo v našem okolí. Protože jak historie ukazuje, i my jsme schopni válčit, zabíjet, a dopouštět se ohavností, stejně jako každá generace před námi. A civilizace je setsakramentsky křehounká slupka, která nás jako jediná drží od toho, aby se v nás probudila naše přirozeně zvířecí stránka. A tu a tam se objeví prasklinka, potom druhá… A pak už zase věci nejsou jako byly.

Je takové staré rčení, že kdo se nepoučí z historických chyb, je odsouzen k tomu si je zopakovat. Takže když jde o téma války, tak to co je ve společnosti dalece ze všeho nejnebezpečnější, jste nakonec vy a vaše do nebe volající ignorance.