Dneska absolutně nechápu jak jsem se mohl tolik let stresovat zkouškama, kreditama, písemkama, úkolama, vlastně úplně čímkoli týkající se školy. Myslím, že jsem se za život nenaučil mj. několik naprosto zásadních věcí, jako nemít averzi k riziku, umět říct ne dostatečně rychle a neochvějně, když si to situace žádá, a tak bejt prostě určitý věci vůbec neřešit.

Je totiž řada věcí, který za to absolutně nestojí a neumět vypnout v hlavě „pracovní mód“ je pak poněkud potíž. K tomu jsem naučenej mít obavy z věcí, kde k tomu není skutečnej důvod – např. že nedodělám školu, že mě nikde nevezmou, že přijdu o práci. Prostě obavy předchozí generace, vypěstovaný především ve škole a přiživovaný ze strany rodiny.

Dokonce jsem tak zvyklej jednat „nákladově efektivně“, že ani nevím jestli mě bude bavit peníze utrácet. Jestli si vůbec užiju ten moment, kdy za něco člověk dá fakt těžký prachy. Kupříkladu někdo mě pozve na oběd a já přemýšlím nad tím, jestli ten salát co stojí dvě stovky by se nedal udělat za čtvrtinu i s pokrytím nájmu restaurace. To třeba jiní to už mají zmáklý, dají si jídlo, sní jen půlku a s velkým úsměvem pochválí, že to bylo fantastický. To je vlastnost, kterou bych jednou hrozně chtěl mít. Mít věci na háku.

Když jsem ještě chodil do školy, kolikrát jsem byl otrávenej už v sobotu, že už jen neděle a pak zase přijde to pondělí. A znáte to, není nic horší než otrávit sám sebe.

Takže abych řekl pravdu, to co mi teď nejvíc komplikuje život, je absence schopnosti mít věci na háku. Nejsou to peníze, nejsou to schopnosti ani znalosti, není to snad ani ten čas, ale prostá schopnost věci neanalyzovat a nezatěžovat se jima. Podívat se na politickou situaci a zůstat v klidu. Zcela vážně tohle považuju za můj absolutně největší problém, kterej mám a kterej ovlivňuje téměř všechno co dělám, často víc než jsem si kdy uvědomoval.

A stačilo mi jen 18 let na škole a 3 pracovní dny, abych to dokázal přesně pojmenovat.

Tolik k efektivitě školního systému.