Znáte ten pocit, kdy se probudíte celý rozhozený, že jste si zapomněli úkol do školy, a pak si uvědomíte, že je přece sobota ráno a je vám něco přes třicet?

Dneska absolutně nechápu jak jsem se mohl tolik let stresovat zkouškama, kreditama, písemkama, úkolama, vlastně úplně čímkoli co se týkalo školy. Myslím, že jsem se za život nenaučil mj. několik naprosto zásadních věcí - kupříkladu nemít averzi k riziku, umět říct ne dostatečně rychle a neochvějně, nepřebírat problémy jiných, odfiltrovat problémy který vypustit jdou, a podobný banality.

Je totiž řada věcí, který za to absolutně nestojí a neumět vypnout v hlavě “pracovní mód” je pak poněkud potíž. K tomu jsem naučenej mít obavy z věcí, kde k tomu není skutečnej důvod - např. že nedodělám školu, že mě nikde nevezmou, že přijdu o práci. Prostě obavy předchozí generace, vypěstovaný především ve škole a přiživovaný ze strany rodiny.

Dokonce jsem tak zvyklej jednat “nákladově efektivně”, že ani nevím jestli mě bude bavit peníze utrácet. Jestli si vůbec užiju ten moment, kdy za něco člověk dá fakt nesmyslný prachy. Kupříkladu někdo mě pozve na oběd a já přemýšlím nad tím, jestli ten salát co stojí dvě stovky by se nedal udělat za polovinu. To třeba jiní to už mají zmáklý - dají si jídlo, sní jen půlku a s velkým úsměvem pochválí, že to bylo fantastický a ani ho nedojí. To je vlastnost, kterou bych jednou hrozně chtěl mít. Prostě mít věci na háku.

Když jsem ještě chodil do školy, kolikrát jsem byl otrávenej už v sobotu, že už jen neděle a pak zase přijde to pondělí. A znáte to, není nic horší než otrávit sám sebe.

Takže abych řekl pravdu, to co mi teď nejvíc komplikuje život, je absence schopnosti mít věci na háku, protože v konečným důsledku to ovlivňuje naprosto všechno a jediným kdo to může kontrolovat jste vy.

A stačilo mi jen 18 let na škole a 3 pracovní dny, abych to dokázal přesně pojmenovat.

Tolik k efektivitě školního systému.