Dnes jsem čelt zajímavý článek z časopisu Reader’s digest a dovolím si ho zde publikovat.

Toto měl být rozhovor o štěstí. O krizi se v něm výslovně nemluví, protože vznik ještě v době, kdy euro stálo dvacet čtyři korun. Tím, že jsme ho odložili, však jako by nabyl na hodnotě. Brněnský profesor sociologie Ivo Možný má totiž patřičný nadhled.

prof. PhDr. Ivo Možný, CSc. (* 31. srpna 1932, Prostějov) je český sociolog. V roce 1969 mu bylo zakázáno přednášet na vysokých školách, v akademické dráze proto mohl pokračovat až po listopadu 1989. Profesuru získal v roce 1992, v roce 1998 spoluzakládal Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, jíž byl do r. 2004 děkanem. Věnuje se především sociologii rodiny, ale i dalším odvětvím sociologie.

Řekněte, proč se štěstí v naší společnosti nepovažuje za hodnotu?
Moment, počkejte, jak to víte?

Sleduji, o čem se mluví. O úspěchu, domácím hospodářském produktu, průměrné délce života. Všechno se vědecky zkoumá a měří, ale o štěstí ani zmínka.
Například Američané mají v ústavě zakotvené, že každý má právo usilovat o svoje štěstí. Máte ovšem pravdu, že štěstí se těžko zkoumá, protože samo to slovo má tolik významů, že naneštěstí nenese význam žádný. Nicméně hodnota to je, i když se vynořila až s novým věkem.

Dřív snad nechtěli být lidé šťastní?
Tradiční společnost myslela v rámci obce. Člověk žil svůj úděl a dělal to, co považovali za správné ostatní farníci a hlavně kvěz. Nevyskakoval si tolik. S novověkem se ovšem v Evropě vynořil individualismus, a tím jsme se odloupli od ostatních civilizací. Právě to způsobilo náš obrovský úspěch.

Úspěch v čem?
Ani ten největší skeptik vůči dnešní civilizaci by si nedal spravovat zuby nástroji pouhých dvě stě let starými. A ještě před sto lety bych už byl mrtvý, protože mi v padesáti operovali žlučník, na který Kalvín zemřel po dvou letech takových bolestí, že vytvořil tu nejpřísnější a nejžlučovitější víru. Kdežto mně udělali jednoduchou operaci a jsem tu dalších třicet let. I díky myšlení, které vychází z jedince. Kromě toho žijeme v takovém bezpečí, jaké žádná společnost pře námi nezažila.

Přispívá ale bezpečí ke štěstí?
K blahobytu ano, ale ke štěstí… To máte jako s vodou. Pokud ji nemáte, je to obrovská hodnota, ale když ji máte, no tak co? Proč byste byl šťastný, že máte vodu? A stejné je to s blahobytem. Máte-li opravdový nedostatek, tak strádáte. Ať mi ale nikdo nevykládá, že chudí jsou šťastní, když se musí dívat, jak bohatým teče sádlo po bradě. Jenže samotný fakt, že se začnete přežírat, vás šťastným neudělá. Zažíváte menší míru tísně, ale ne větší míru pozitivních citů. Popravdě řečeno, člověk je dost zvláštní. Pokud ho netlačí nějaká tíseň zvnějšku, začne si vyrábět trable sám. Bohatší lidé proto nejsou šťastnější, jsou však méně často nešťastní. Tak praví empirické sociologické výzkumy.

A chudí jsou na tom pořád stejně?
Blahobyt relativně stoupl víc u chudých než u bohatých. To je logické, každý máme přece jen jeden žaludek. Dřív byla luxusem láhev šampaňského, auto, cesta do Itálie a zlatý prsten. Dnes? Šampaňské stojí devadesát korun, aut je u nás málem víc než ovybatel, v Bibione se Italové naučili česky… Dnešní luxus tvoří rozdíl mezi Bohemkou a Dom Pérignonem, a to už tedy, s dovolením, zase takový velký rozdíl není.

Narážíme tedy podle vás na jakýsi strop možností, co se luxusu týče?
Opravdu nový luxus dnes představují především takové věci, které se nedají vyrobit. Například fyzický prostor. Ne každý si totiž může koupit svůj vlastní ostrov nebo aspoň stoakrový pozemek s rybníkem, kde by žil sa hospodařil sám a po svém. Luxus je také být pánem svého času. Co je vám platná miliarda na účtu, když musíte pořád kmitat.

Takže luxus nesouvisí s penězi?
Jen do jisté míry. Pokud máte potřebu si kupovat stále lepší a lepší auto, můžete jet třeba tři sta třicet, ale nejste bohatý. Protože opravdu bohatý člověk jede v pohodě předpisovou devadesátkou. Není totiž otrokem času. Není blbý.

Takový člověk ovšem není bohatý pouze tím, že si dokáže čas udělat, ale hlavně tím, že ho umí něčím vyplnit…
No jistě. Spousta zámožných lidí pořád běží jen proto, že mají hrůzu z prázdna. Bojí se, co by nastalo, kdyby se zastavili.

To se však týká i nezaměstnaných, ne? Mně se aspoň zdá, že jejich problém není fyzická nouze, ale že nemají co dělat.
Á, to se tedy dostáváme k trošku složitějším věcem. Víte, naše společnost má řadu historických nevýhod, i když proti Rusům jsme pořád ještě velmi šťastní lidé. Naše smůla tkví v tom, že jsme tak brzy přišli o šlechtu. To byli totiž lidé, kteří vymýšleli, jk žít pěkně bez práce. Vytvářeli vzory toho, co se dá dělat, když nic nemusíte: po ranní koupeli zachutná toast, převleču se k večeři, po večeři se píší dopisy… Kultivovali umění nakládat s volným časem. A my o tuto třídu přišli po Bílé hoře, a pak za komunistů, když ji mohla nahradit buržoazie. Takže jsme dost plebejský národ a máme hrůzu z toho, že vlastně moc nevíme, co bychom kromě práce mohli dělat.

Osobní štěstí ovšem přece nepatří ani mezi tradiční měšťanské ctnosti. Nebo se mýlím? Napadá mě spíš píle, houževnatost, odříkání, odpovědnost…
Tomu se říká protestantská etika odloženého užitku a vzniklo z ní prý všechno bohatství naší společnosti. Když šťastný cikán dostane dávky, okamžitě je roztočí a později sbírá flašky a žije mizerně. Vydělá-li protestant, nejde do hospody ani do herny, ale investuje. Koupí něco, co mu později vynese, a sám šetří a dává pozor, aby se všude zhasínalo.

Takže vždycky bude mít až někdy. Nežije prostě v přítomnosti. To už ale není heslo dne.
To je instinkt. Dnešní generace už ho nemá, já ještě jo. Kdykoli vyjdu tady ve škole na chodbu, zhasnu. Nevím, proč bych měl podporovat ČEZ, kterž má čtyřicet miliard zisku. To raději kadým zhasnutím zbytečného světla přihodím pětikorunu fakultě. Mám to prostě v sobě. Dnešní doba sice tomuto postoji vděčí za vše, co má, nicméně se postavila proti němu a v nižších vrstvách ho dokonce systematicky potlačuje. Duch kapitalismu začal sám sebe žrát od ocasu. Aby mohl zvyšovatvýrobu, musí zvyšovat spotřebu, a tak učí lidi okamžitě utrácet. A když ani tak nestačí spotřebovávat dost, naučí je, aby si půjčovali, aby mohli kupovat pořád víc a víc.

Hledáme štěstí na nákupech. Kde ho hledá protestant?
Jeho štěstí spočívá v tom, že předá firmu potomkům. Dřív totiž lidé věděli, že rubáš nemá kapsy, a rozuměli tomu jinak než dnešní noví bohatci. Věřili v řeku života a štěstí pro ně znamenalo to, že do ní přispějí. Noví bohatcei nevěří v žádný zítřek a snaží se všechno sežrat hned.

Přesto je cílem dneška udržitelný hospodářský růst…
To je protimluv. Udržitelný hospodářksý růst je nulový. V konečném systému není možn nekonečný růst, jak říkají kybernetici, neboli, jak ví každý vesnická babka, žádné stromy nerostou do nebe.

Znáte snad nějakého ekonoma, který by s něčím takovým počítal?
V jednom ústavu pokročilých studií jsem se potkával v jídelně s Jánosem Kornaiem, významným světovým ekonomem, který téměř dostal Bobelovu cenu. Zeptal jsem se ho, jeslti tam u nich na Harvardu mají také nějaké modely, které by v dlouhodobé perspektivě počítaly s dlouhodobým poklesem hospodářských ukazatelů jako s přirozeným vývojem a nemluvily o depresi, krizi nebo katastrofě. S poklesem, zdůrazňuji, ne s menším růstem. No a on se jen smál a říkal, že s tím tedy na Harvardu nikdo nepočítá.

Není to zvláštní?
Je. Život každého z nás se pohybuje po parabole. Prošly tím všechny civilizace před námi a projdou tím i ty po nás. V naší společnosti ovšem není zvykem se na to takle dívat. Mně je sedmasedmdesát a pořád mě zaplétají do projektů na dalších pět let… Snaím se vysvětlit, že musí počítat s tím, že každým dnem můžu natáhnout brka. A slyším na to jen: Ivo, prosím tě, to neříkej! Lidé dnes nechtějí slyšet o smrti ani o tom, že to s nimi půjde s kopce. A právě to dělá společnost úzkostnou. Všichni vědí, že celkové klima je založené na předpokladu trvale udržitelného růstu, jenže v posledku nejsou blbí a nepotřebují být kybernetici, aby věděli, že to není možné. Přesto tomu zároveň věří. Vždyť i státní dluhy jsou založené na tom, že vše splatíme, až bude líp.

To je ovšem mnohem iracionálnější víra než víra v boha, a v toho, aspoň u nás, věří málokdo.
Bezpochyby. Zajímavé na tom je, že zároveň s tím, jak se rozšiřuje propast mezi tím, na základě čeho jednám, a tím, co instinktivně vím, rostou přímo paranoidní aspirace na bezpečnost. Všichni chtějí mít všechno sichr. Když vám manželka umře po operaci slepého střeva, celkové klima vás nutí k tomu, myslet si, že někde někdo udělal chybu. Protože dnes přece musí být takový zákrok naprosto bezpečný! Jenže živé tělo je nevyzpytatelné. Ano, když se apendix ještě řezal nesterilizovaným nožem, bývalo to tak půl napůl. Pak jistota stoupla na 99 procent, teď na 99,99. Co ale také znamená, že jeden z deseti tisíc umře, a ročně se odoperuje sto tisíc lidí. Úplně bezpečí je pouhá iluze. Společnost ho ovšem požaduje, aby zahojila rostoucí úzkost z rozporu mezi tím, čemu věří a dělá, a tím, co instinktivně ví.

Jestli tomu dobře rozumím, na jedné straně jsme dosáhli takové míry komfortu a bezpečí i pro ty nejchudší, jakou civilizace před námi nepoznaly. Na straně druhé se stále víc bojíme a jsme stále naštvanější. Dosáhli jsme tedy pokroku, nebo ne?
Idea pokroku podle mě hyne na úbytě. Konzumenti v něj ale musí věřit, nebo by to celé přestalo fungovat. Musí věřit, že nový model auta je pokrokem poroti starému modelu. Že DVD je lepší než CD. Že balená voda je lepší než voda z kohoutku.

Jakou pijete vy?
Samozřejmě tu z kohoutku. Mám doma v Brně výbornou, z pramenů na Vysočině. Dokonce iv hospodě si ji dávám raději. V horších si to tedy netroufnu, ale v lepší, kde dám osm stovek za večeři a čtyři za víno, požaduji čerstvou. No ano, čerstvou. Můžete mi do ní přidat dva lístečky máty… Protože ten Perrier , co mi nabízejí, ležel ve sklepě dva měsíce. Mattonka v plastu ke mně putuje aspoň měsíc. Voda je živý organismus a tou cestou, kdy se střídají teploty a je často vystavena světlu, se s ní leccos stane.

Tomuhle tlaku podléhají i moje děti. Dá se s tím něco dělat?
Ano. Například se chovat rozumně a nenechat si vymýt mozek. Moje sestra také pije jen balenou vodu. Přitom je to chudý člověk s malou penzí, který ještě podporuje svoji dceru. Ale má to tak v hlavě nastavené. Její vnuci už vodu nepijí vůbec, ti musí mít aspoň kofolu. A přitom je to ekonomicky nevýkonná rodina.

Kde tedy leží klíč ke štěstí?
Moudrý člověk hledá vlastní vzory chování. Ví, že umře, ví, že od jistého věku to jde dolů, a užívá si toho, co má. KLíč ke štěstí je v tom, abyste dokázal odolat tlaku všeobecného mluvení, který vás nutí si pořád půjčovat, protože zítra bude líp. Pokud mi teď klesne životní úroveň o třetinu, budu tam, kde jsme byl v osmapadesáti. A tak už umím žít velmi dobře.