17. 5., 13:00. H-hour, D-day. Abych řekl pravdu, strach, obavy a nervozita se slila do naprosté apatie a všechno mi začíná být upřímně jedno. Je spousta věcí, na kterých mě můžou kdykoli nachytat a existuje jen pár témat, o kterých bych doopravdy dokázal alespoň pár minut inteligentně mluvit, ale jak by řekl můj kamarád, kterého často a rád cituji; „No co… no nic.“

Na druhou stranu, na tyto zkoušky jsem čekal 4 roky a nemohl se dočkat až odsud vypadnu a teď mám co jsem chtěl. Maturita není koncipována na to, aby prokázala všeobecné znalosti, na to totiž hraje až moc velkou roli šťastná ruka a momentální naladění zkoušejících. Ze všech důležitých zkoušek je právě maturita tou nejméně důležitou, a proto už vůbec nechápu pojem „zkouška dospělosti“. Docela by mě zajímal pravý význam této zkoušky. Jaký je vlastně její smysl? Aby si flákači vytáhli jedinou otázku co umí a normální student vylítl díky otázce č. 7, která je fakt neuvěřitelně stupidní?

Možná, že je pro někoho důležité to, abychom dokázali podat určitý výkon v daný čas a prokázali svoji znalost na dané téma, ale tento způsob akreditace studenta zdá se mi být poněkud nešťastný.

Když si tak na příklad procházím literaturu, kterou bychom měli znát a měli ji mít dokonce přečtenou, vidím několik rozporů. Měli bychom být seznámeni s Babičkou, Jistebnickým kancionálem, Erbenem, Šrámkem… Hm. Ano, jistě, jsou to pravděpodobně nejvýznačnější autoři své doby, napsali toho mnoho, mnoho znamenali pro naši historii, jsou důležití, jsou to Oni. Klasici a autoři, jejichž díla se obdivují, ale nečtou. Řeknu vám proč; číst se totiž nedají. Ne proto, že by jim člověk nerozuměl a ani ne proto, že by na ně čtenář „neměl čas“, ale z toho důvodu, že je to vzhledem k dnešní době dílo nestravitelné. Otevřeně říkám, že jestli se mne vážená komise zeptá, jestli jsem Babičku, Dědečka nebo Tetičku četl, odpovím že ne a že ji nikdy číst nebudu, neboť mě nezajímá. Můžete mne nazvat ignorantem a omezencem, ale toto je žánr, který není určen normálním smrtelníkům 21. století. Nevadí mi číst si Gilgameše, jenž je starý více jak 4000 let, nevadí mi číst Kiplinga nebo Orwella a dokonce bych i řekl, že některé z těchto děl by měly být – v uvozovkách – povinné, ale mít nakázáno číst něco, v čem nevidím nic a co mě ničím neobohacuje, to považuji za sadistické. V tom přece spočívá smysl literatury, sakra! Měla by nám rozšiřovat obzory, měla by nám umožnit stát se – byť na okamžik – někým jiným, být jinde a v jiném čase, zkusit se podívat na svět z jiného pohledu a zjišťovat, že svět není tak černobílý, jak si ho často malujeme. Nevidím jediný dost dobrý důvod proč se učit Babičku a životopis její autorky. Jak mi tato informace, společně dalším zbytečnými informacemi, pomůže v dnešním životě? K čemu mi je vědět, jakým jazykem byla kniha napsána, v jakém roce vydána, když neznám její pravý obsah? Hlavní myšlenka vyletí oknem, kvůli pitomým datům, které si musíme pamatovat. Plníme roli poznámkových bloků, sešitů a kalkulaček. Nepřemýšlíme, nediskutujeme, nehádáme se. Jen si pamatujeme písmenka a papouškujeme. A jsem kvůli tomu nasranej, to teda jo!

A pak mají učitelé tu drzost se nás ptát proč se tváříme tak šíleně znuděně a deprimovaně… Protože jsme znudění a deprimovaní! Naprostá většina látky, kterou bereme, je ve své podstatě zajímavá, pokud tedy nejsme úplnými ignoranty vůči všemu. Pokud jsem se na cokoli podíval doma sám, zjistil jsem, že ve škole nám říkají jen ten nejnudnější nejširší rámec, který neříká nic. Jsou nám jen servírovány data a z toho jsem patřičně zklamán. Učitelé v nás nepochybně vidí omezence. Ale právě oni z nás omezence vytvořili.

Chápu, že maturita je pro můj další postup důležitá. Nepochybně. Ale na výsledku mi jinak nezáleží, protože neříká vůbec nic, jeho pravá hodnota je tak malá, že je prakticky nulová.

Stačilo by tak málo, aby se z neefektivního školství stal nástroj k nabytí vědomostí… Jak píši i zde, vzdělání a především znalost historie považuji za nesmírně důležitou část k tomu, abychom věděli proč jsme zde, odkud kam jsme přišli. Vyřazení dějepisu z osnov vyšších ročníků považuji za zločin proti člověku, státu a Národu. Proč se učíme o Přemyslovi, když nedojdeme ani k II. světové válce? Jak můžeme rozumně volit, když nevíme co je co a kdo je kdo? Pak se z nás stávají omezení hlupáci, kteří volí na základě slibů z billboardů. A co je na tom to nejhorší, můžeme si za to sami. Historie se opakuje.

Asi bych měl tento článek trochu zmírnit. Jdu složit zkoušku, ne mlátit pěstí do stolu komise a vyčítat těm pupkáčům, kteří mě budou soudit a rozhodovat o mém osudu to, za co sami ani nemohou. Jsem jen rozhořčen s přicházející deziluzí a marností toho všeho. Možná, že mám jen hlavu příliš vysoko v oblacích a nohy příliš vysoko nad zemí. A možná, že to bude zítra zas o trochu lepší.

Doufám, že mi odpustíte trochu ostřejší tón dnešního článku, obvykle – ačkoli často uvnitř biji hlavou o mříže – bývám umírněnější. Nemám rád hulvátsky psané články, ale snad mi pro jednou odpustíte :-)

Tak jo. Jdem na to.

„To bude průůůůséééér!! … Nebo pochvalááá!“

ze Sklepácké divadelní hry Mlýny