Určitě se často se setkáváte s názory “To víš, to je tou dobou” nebo “dneska je to strašný”, ale je tomu opravdu tak? Mění se lidé v závislosti na stále se měnícím okolí? Do jaké míry a v čem? A jak jsme na tom třeba finančně? A jak jsme na tom i “jinak”?

Ačkoli jsem v dnešním světě stále “rybíz” a doby minulé jsem nezažil, stále se snažím poznávat historii a připomínat si aspoň nedávnou minulost, neboť jak řekl Havel; “Bez minulosti není kontinuity.” Právě znalost minulosti považuji za nesmírně důležitou k tomu, abychom byli schopni rozhodovat a vnímat svět realisticky – takový jaký je.

V dnešní společnosti (stejně jako kdykoli jindy) obecně převládají skeptičtější názory na soudobé dění, ať už na poli ekonomicko-hospodářském, politickém či morálním. “Tenkrát to bylo lepší…” (Přidám odkaz na La Trine, život v komunismu)

Osobně příliš nevěřím v to, že se lidé jako takoví ve své podstatě mění a stávají se jinými, ať už lepšími či horšími. Na druhou stranu nelze popřít, že jsme byli a stále jsme silně poznamenáni okupací, totalitním režimem a nakonec sametovou revolucí a pozvolným nástupem kapitalismu. Tržní ekonomika nás nutila k dravosti, bojovnosti a snad i bezohlednosti, neboť kdo uloví, přežije.

Díky obrovskému všeobecnému rozmachu došlo k výraznému zvýšení životní úrovně, avšak právě tento prvek je pro mnohé přinejmenším diskutabilní. “Tenkrát to bylo lepší…” Ovšem pokud nahlédnete do strohých chladných a citově nezabarvených čísel, zjistíte, že je tomu opravdu tak. I v době recese se máme tak dobře, jak jsme se ještě nikdy v historii neměli. Pro lepší ilustraci přidám odkaz na kalkulačku vytvořenou na serveru české televize pro retro-seriál Vyprávěj, kde je možno se podívat jaké ceny byly před revolucí a jak ceny odpovídají dnešním platům a nominální hodnotě.

Všechno máme a nic nám nechybí, přesto jsou lidé znepokojení. Obchody jsou přeplněné zbožím, můžete studovat, cestovat a velkému bratru jste ukradení. Máte život a možnosti jen ve svých rukou tak, jak tomu ještě nikdy nebylo. Tak na co/koho přesně si neustále stěžujeme?

I přes nepopíratelný pokrok prakticky ve všem neustále slyším “Dneska to stojí za prd” nebo třeba “No jo, ti studenti dneska nic neumějí.”

Dnes jsem narazil na článek z Učitelského zpravodaje “Sonda maturant ukázala stabilitu vzdělávání na středních školách”, kde jsou publikovány výsledky stejného testu v roce 1998 a 2009. Před jedenácti lety se do sondy zapojilo na 80 000 maturantů z gymnázií i učilišť. V letošním roce byl identický test napsán za stejných podmínek jako v roce ’98 a jaké jsou výsledky?

“V rozporu se všeobecným přesvědčením, že kvalita silně upadá, první (a zatím jediné dostupné) skutečně objektivní informace ukazují, že celková úroveň výsledků vzdělávání se prakticky nezměnila a výstupy ze středních škol s maturitou jsou až překvapivě velmi stabilní.”

Obecně řečeno, jsme tam, kde jsme byli. V matematice jsme o 6,8 % horší, ale v angličtině jsme o 4,7 % lepší, stejně jako v OSP o 4,2 %. Znalost v ostatních předmětech se od roku ’98 prakticky nezměnila. Rovněž je třeba podotknout, že zejména v matice se nejedná o plošné zhoršení, nýbrž jen o určité typy úloh (v jiných jsme i lepší). Tak nač ta panika?

Tato sonda společnosti SCIO ukazuje i na fakt, že se za 11 let známkování nezměnilo (jedničkáři jsou stále jedničkáři a dvojkaři jsou stále dvojkaři), ovšem určité změny pozorovat lze. Například jsou žáci sebevědomější (ponechávají méně úloh bez odpovědi), umějí lépe pracovat s informacemi a jsou méně náchylní k manipulaci.

K testu byl rovněž přiložen dotazník, jehož výsledky Vám nyní zprostředkuji. Jeho otázkou bylo “Co pro Vás bude hned po dokončení střední školy nejdůležitější?”

• o 7 % méně hodlá získat dobře placené místo
• o 19 % více se hodlá dostat na VŠ
• o 10 % méně se hodlá věnovat tomu, co tázaného baví
• stejné procento (1 %) hodlá založit rodinu
• o 2 % méně hodlá získat zkušenosti v zahraničí

Tak co na to říkáte? Jsme opravdu tak jiní?

Je docela možné, že naše vzpomínky jsou pokřivené a nepřesné nebo jsme je ve svých myslích zapudili úplně. Ale to není dobře. Paměť je důležitá a možná důležitější, než si vůbec myslíme. Je to náš obranný mechanismus, který nám má připomínat strach, úzkost, tíseň a nesvobodu. A také nám pomáhá pochopit to, jak dobře se vlastně máme.