Norský masakr rovněž rozvířil diskusi o imigraci a otázce uchování jakési národní a především kulturní integrity, která sama o sobě – jak se zdá – nemá řešení v mnoha evropských zemích. Základním problémem je opět degenerace západního světa, která se v tomto případně projevuje úbytkem porodnosti, který vede k otevření prostoru pro imigranty. Následuje velmi mírná imigrační politika a následně neřešitelná situace doprovázená pseudohumánní diskusí o tom, že hulákání po ulicích, chození zcela zahalen či nošení pokrývky hlavy ve škole patří mezi osobní (náboženské) svobody.

Prvním problémem integrace imigrantů je respektování náboženství jako čehosi nadřazeného pravidlům hostitelské země; zásadám slušného chování, kulturních zvyklostí a zákonů. Tedy je zapotřebí sekularizace – omezení vlivu náboženství (ať je to islám, křesťanství, vířiví adventisté sedmého dne či moji oblíbení pastafariáni) ve světských věcech.

Je třeba říct, že náboženství zakázané není a každý jednotlivec má právo ho ve svém soukromí praktikovat jak je libo, ovšem nesmí se dostat do konfliktu se zmíněnými pravidly dané země. To, že si čas od času povídám se svým kaktusem, by mi nemělo dávat právo sázet kaktusy kde se mi zlíbí, házet kaktusy po jiných lidech, vyžadovat daňové úlevy pro svoji společnost Kaktusy pro všechny, s. r. o. nebo si krýt kaktusem obličej před kamerovým systémem. Pokud bych měl kaktus ve škole na hlavě, jistě bych byl vyzván k tomu si ho sundat a nevidím na tom vůbec nic špatného. A pokud budu po ostatních vehementně a snad až násilně vyžadovat respekt k mé víře v kaktus, nedostane se mi ničeho jiného než výsměchu a to je dobře, protože pokud bych si respekt se svým kaktusem zasloužil, už bych ho dávno měl.

Breivikův výrok je typickou ukázkou toho, že náboženství je velkým problémem vždy a všude. A lidé za něj jistě budou bojovat.

Druhá věc by měla být přísná imigrační politika. Imigranti ano, ovšem pouze v případě, že souhlasí s našimi podmínkami; respektovat kulturu dané země (což znamená nestavět mešity, které sem očividně z kulturního hlediska nepatří), respektovat její pravidla (zásady slušného chování u nás), a složit zkoušku z češtiny. „Podepiš a vítej v ČR“. Pokud by došlo na porušení podmínek, následovalo by vyhoštění ze země.

Ovšem to se pohybujeme v teoretické rovině a prosazení nečeho podobného by bylo tak jako tak nemožné. A tak se může stát, že jednoho dne se vrátíme odněkud do Čech a budeme si říkat, kde že vlastně je to Česko?

Závěrem bych řekl, že nemám nic proti mnohonárodnostnímu soužití, budou-li se dodržovat tato pravidla. Ovšem ze zkušenosti je mi jasné, že se v praxi dodržovat nebudou a nastanou nemalé problémy.

Dříve než mě někdo nazve rasistou a xenofobem bych rád dotyčného přesměroval na článek Nazývejme věci pravými jmény. Hierarchii ras odmítám, xenofob také nejsem, ovšem strach ze sílících muslimů mám stejný jako každý jiný myslící člověk a muslimy, resp. jejich velkou část, považuji za hrozbu „kulturního civilizovaného světa“.

PHATE