Krátce poté, co skončila “moje společnost” (více na Jak jsem chtěl dobýt svět), jsem dal na rady zkušenějších a sehnal si typicky šupáckou brigádu pro šupáky za pár šupů. Nastoupil jsem do společnosti Lidl, v.o.s. na pozici brigádníka A.K.A. “holka pro všechno” a dělal ty nejméně kvalifikované práce přes dva a půl měsíce. Vstával ve 4 hodiny ráno, klepal se zimou cestou do práce a vyzkoušel si rutinu všech rutin. Předevčírem jsem šel naposledy, moje smlouva vypršela a společně s ní zanikla další kapitolka mého života. A jaká je bilance?

Finanční stránku rozebírat nebudu, ta je každému vcelku jasná – žádná sláva, ale budiž. Ale co se týče zkušeností – k nezaplacení. V první řadě se moje schopnost empatie k těmto lidem zvýšila o 200%, vždy se na prodavačku usměju jak jen to jde a tu korunku jí nechám k dobru, neboť už dost dobře vím, jak vypadá čelo zbrocené potem při večerním zúčtování…

Každý den jsem se rovněž setkával s lidmi, kteří a priori soudili ostatní dle jejich postavení a vnějších znaků. Každému v hlavě problikne jednoduchá rovnice; výše platu -> neschopný hlupák a přiznám se, že jsem často s chutí pozoroval protáhlé obličeje zákazníků, naslouchající rozhovoru cizince s hloupým pokladním, jenž bez mrknutí oka sebejistě mluví anglicky, německy a (trošku méně přesvědčivě) rusky. Celkem mě bavilo mluvit s rozumnými lidmi, kteří se dokázali usmát, narušit rutinu a rozesmát vás a otravovalo mě čelit nadutým primitivům, kteří se cítili být výš a neopětovali ani uctivý pozdrav. A tak jsem učil ostatní zdravit – opakoval jsem “Dobrý den” ještě třikrát a stále hlasitěji, poté “Soll ich auf Deutsch sprechen?” poté “Do you speak English?” a nakonec “говорите по-русски?!” Většina pozdravila při druhém oslovení a někteří raději fingovali němotu až do samého konce… No a příště raději pozdravili u jiné pokladny :-)

Ale co hodnotím jako nejhodnotnější, byl konflikt s nadřízenou. V tom našem obchůdku to fungovalo tak, že se nikdo neobtěžoval nic vysvětlit brigádníkovi, ale poté se na něj rádi rozkřikli a hodili na něj svoje chyby – “To kvůli mladýmu, on tohle to a tamto”. Abych byl přesný, mluvím o tučné blonďaté bestii, která řvala kdy jen mohla. A když to udělala potřetí, zašel jsem za ní do kanclíku a řekl jí, že se mi to nelíbí a pokud se její přístup nezmění, tak si balím švestky a ať si hledají schopnějšího a po všech stránkách lepšího brigádníka za 65 Kč na hodinu. A od té doby? Peroxidové koťátko. S jejím šéfem jsem totiž vycházel velice dobře od prvního okamžiku, výsledky jsem měl jinak opravdu dobré a pravděpodobně se bála toho, že by došlo na “spot a loonie”… Toho rozhovoru jsem se přirozeně trochu bál, ale jako brigádník si můžu de facto říkat co chci a nakonec se mi to vyplatilo. Příště se nebudu bát ozvat dřív. No a to je to, čemu se říká zkušenost – sice drobná, ale přesto zkušenost.

Další krátká kapitolka z mého života s cedulkou “Lidl” je uzavřena a teď je čas se posunout zase o něco dál. Teď je čas jít na univerzitu.

PHATE, správná volba